leabharlannai

Šrámy [2]

Autobus je plný. Viktor si nemá kam sednout, postaví se vedle staré babky, se vztyčeným pyjem, který se ne a ne uklidnit. Žena je vyděšená a hledí z okna, přisune se ještě blíže ke spolusedícímu, který je z její blízkosti úplně špatný. proč se na něj ta stará kost lepí. Zahledí se do mobilu a hraje nějakou přihlouplou hru. Pohled se však zachytí na Viktorových kalhotech, ten má dnes pocit, že všichni po něm chtějí sex. Do autobusu nastupují další lidé, mladík, kterého Viktor obtěžoval, si stoupne vedle něj. Jejich zraky se setkají. Jeho hlavou proběhne tisíc myšlenek, většina z nich se točí kolem sexu. Musí s tím přestat, jeho kalhoty se takhle za žádnou cenu neuklidní. Kašle na všechno, nevnímá nikoho. Vrhne se na mladíka. Oba spadnou na starou babku a Viktor jej začne vášnivě líbat. Nejde to. Chybí obraz. Fantazie je omezená a na takovéto věci nemá dostatek zkušeností. Co to?
Cvak.‘
Cvak.
Není to sen.
Cvak.
Cvak.
Zastávka. Lidé. Déšť. Sex. Víno. Ochablé pysky a rozkroky mladíků. Všechno zmizelo. Proč?
Je to skutečnost.
Ví to. Je to pravda, věří tomu. Proč se všechno ztrácí v mlze? Hlasitá hudba. Všechny barvy oslepují zrak. Zakrývá si je, nevidí. Otevře oči. Nepoznává místo kde stojí, světlo je přepálené, může rozeznávat jen obrysy jednotlivých lidí.
Do prdele.
Co se stalo? Viktor nic neví. Probouzí se v posteli. Budík zvoní a rukou jej nemůže nalézt. Hlava mu třeštila a oči, celé zarudlé prodíral hřbetem ruky. Zase podivný sen. Takový, že když se vzbudíte, věříte tomu, že se to skutečně stalo… Je… to všechno! Ty kouzelné světla modrých motýlů poletující v kruzích podél vyhlazených okrajů mobilních operátorů. Psychedelická destrukce čokoládových myších sbírající bleší trhy bez podlahy. Viktorovy ruce jsou náhle obrovské a dosahují neskutečné délky. Oči má vytřeštěné, svět se chvěje a brvy se mění. Obrazy na stěnách již nejsou takové, jaké si je pamatuje. Všechno se propadá do kouzelného světa absurdnosti. Schová se pod rohožku a očekává příchod velikonočního zajíčka, který přinese radost všem dětem po celé Africe. Zvuk budíku se znovu opakuje, Viktor vidí, jak jeho ručičky poskakují po místnosti a ukazují světový čas na jeho polštáři, který se zabarvil nažloutlou tekutinou. Cítí se skvělé. Tlak v podbřišku zmize a spodek těla se příjemně prohřál. Promnul si ruce a ze šuplíku vytáhl krabičku s nějakými léky. Nasypal si jich plnou hrst a zapil neznámou tekutinou ve sklenici. Zorničky se rozšířily a Viktor znovu ulehl do postele. Cítil se svěží, v hlavě mu hrála příjemná melodie, která jej nabudila a donutila vstát z postele. Sundal si trenýrky a hodil je na postel. Sešel po schodech do koupelny. Míjel několik lidí, ale nedokáal si vybavit jejich jména. Nepřítomně všechny zdravil  a mával jim před obličejem. Zdáli se mu směšní, velicí a křiví. Opláchl si obličej studenou vodou a namířil si to do kuchyně.

Reklamy

Šrámy [1]

Viktor stojí na zastávce. Obloha je černá a skrze mraky se na zem prodírají první kapky. Smáčejí cestu, stěny domů. Viktor pozoruje lidi kolem sebe. Žena opodál, zřejmě nakažená nějakou chřipkou, běduje, vytahuje papírové kapesníky a rychle se zbavuje hlenů. Snaží se tuto činnost provádět co nejtiššeji, aby nikoho nerušila, přece jen je to trochu nevhodné. Viktor ji neustále sleduje, nespouští z ní zrak. Když se jejich pohled setká a žena uvidí předstírané znechucení v jeho očích, otočí se k němu zády a cípek kapesníku  začne letmo otírat svůj nos. Už žádné vydatné hudební kompozice. Neustále jej vytahovala. Viktor se usmál a  poslouchal, jak kapky bubnují do střechy zastávky.
Bub, bum, bum, bum.
Muž stojícjí v jeho těsné blízkosti má na sobě dlouhý kabát. Nejspíše z výprodeje, je už opotřebovaný a chybí mu zepár knoflíků. Viktor si všimne na spodní straně, tam, kde se kabát nejčastěji ohýbá několika bílých fleků. Mohlo to být od čehokoliv, mohla to být barva, lepidlo, omítka, semeno. Viktor si jej představil jako zvrhlíka divoce masturbující nad svým vlastním kabátem, v ruce třímajíc katalog spodního oblečení, na rukou hřejivé rukavice a v rádiu puštěné hity z devadesátých let. Viktor se nemůže ubránit úsměvu. Prohlédne si také jeho kalhoty. Díky jeho hubeným nohám na něm velmi plandají, určitě z nich pašuje srolované běhouny. Dlouhý kabát, volné kalhoty – určitě to bude typický zloděj. Boty – obyčejné vietnamky za pár korun, podrážka byla sedřená, sešlapaná a špičky okopané. Bylo na nich také něco velmi zvláštního. Byly pokresleny lihovkou. Na dospělého muže poněkud infantilní. Viktor by musel stát před ním, aby si mohl přečíst, co si tam psal. Třeba varování, že mu zapáchají nohy. Něco tady kolem doopravdy nevábným zápachem zamořovalo okolí. Nejspíše kanalizace. Hleděl skrze mříže. Krysy topící se v lidských sračkách. Nebohé děti, které se zde narodily. Zmutované příšery prchající před svým stínem. Zvrácené orgie konající se v koupeli plné fekálií. Lahodné koktejly všech příchutí dostupné za doplatky v ceně jízdného.
Autobus přijíždí.
Je blíže. Řidič si hlasitě pozpěvuje Abbu za doprovodu rádia. Lidem praskají ušní bubínky a krev špiní všechny okna. Staré babky se zbláznily, chytajíc se za svá povislá vemena schovávají se v zákoutí své opotřebované pochvy. Hm… lahoda. Všechny tašky s jejich nákupy se rozsypaly po zemi. Čokolády, banány a červená vína – válí se to po podlaze, boty lidí, které cestou šlapaly po vydatných psích lejnech nyní rozdupaly tyto dobroty koupené ve výprodeji. Vše nahnilé, prošlé… koupené jako dárky dětem, které jednou za čas potřebují pročistit střeva přírodním projímadlem.
Autobus je minul. „Wypierdalaj!“ Viktor na něj zakřičí a sáhne si do kapsy u kalhot. Dotkne se trenýrek. Příjemný to dotek. Jsou tu však lidé. Uvidí jej někdo? Když si ale ženská může strkat prsty do nosu a vytahovat holuby, proč by se Viktor nemohl poškrábat tam dole.
Ano. Je to příjemné. Hledí před sebe  a rukou zajíždí níže a níže. Pevný stisk. Napřímí se, musí přestat. Má rifle, všichni to uvidí.
Jen ať se podívají. Nemá se za co stydět. Je nadržený, kdo by nebyl. Každý na to myslí – právě teď. Všem v hlavě kolují ty nejzvrácenější myšlenky. Viktor to ví – ta ženská určitě přemýšlí nad tím, jak jazyk starého bezďáka, co sedí na lávce rejdí v záhybech její malé kamarádky a svým zápachem, který se táhne z kalhot dovádí její tělo k orgasmu. Určitě to chce, je nadržená… je zvrácená. Hadici od vysavače však nemůže tahat všude sebou, proto si do kalhotek strká mobil zapnutý na vibracích. Určitě je to sekretářka – té pořád někdo volá.
Viktor se snaží tajně přiblížit k ženě, ta si jej nevšímá, věnuje se svému nosu a smrkání – povedlo se. Její nos je nyní čistý jako její kalhotky z minulého týdne. Tyto, co má na sobě určitě pár dní neměnila. Ta provokatérka – kterého fetišistu obdaruje jako prvního? Viktor konečně pochopil, proč stojí od ostatních tak daleko – smrdí a ví to. Stoupne si za ní a lehce se o ni otře svým rozkrokem. Někdo se na něj podíval, musí se vzdálit. Vytáhne ruku z kalhot, které nyní vypadají, jako by si na nich postavili stan nějací skřeti. Je to nepohodlné a nedají se nijak upravit. Ani nahoru, ani dolů, doprava, doleva… strčí ho do nohavice. Sakra. Vypadá to divně – no nic, Viktor se vrátí na své původní místo a hledí před sebe. Mladík vedle po něm pokukuje, nejspíše po něm jede. Viktor oplatí pohled a přejede si po vybouleném místě na kalhotech. Namíří si to k němu. Stoupne si za něj, velice blízko – rukou se jej letmo dotkne. Přitiskne se blíže, tak, že se svými kalhoty dotýká jeho stehna. Autobus stále nepřijíždí, času je dost… mladík se opatrně rozhlédne kolem a silně uchopí Viktora za vypouklé místo v kalhotách. Nepodívá se však na něj… jako by nic takového nedělal. Oba ustoupí pár kroků dozadu a Viktorova ruka nyní zajede do kalhot mladíka. Autobus přijíždí – nyní je to snad ten správný. Viktor hbitě rozepne mladíkovy kalhoty a stáhne je i s trenýrkami. S úsměvem na rtech přistoupí dopředu ke dveřím autobusu a čeká, až se otevřou dveře. Mladík je v rozpacích a rychle natahuje kalhoty. Lidé kolem jsou vyděšení, ale smějí se. Žena, dloubající se v nose určitě dostala chuť na sex, bylo to na ní vidět. Viktor se na mladíka usmál a nastoupil.

Cór Thaobh a‘ Leithid

Jsem rád, že naše rodina má předky mezi kelty… a to i přes to, že nám do rodiny dali Cystickou fibrózu…

Šrámy

[1] [2] [3]

Podala jsem si ruku s Terkou Pergnerovou

Mamka přiběhla vysmátá do mého pokoje a řekla, že potkala Milana.

„Koho?“
„Toho z farmy“
„Koho?“
„Toho protivného“
„Aha“
„A Terku Pergnerovou“ Tak jsem na ni houkla „Ahoj Teri“ a podala jí ruku.

Jo… je výhoda bydlet kousek od natáčení té divné věci. Terka mi nevadí, ta je docela fajn holka, ale zbytek jo.
To je zase to, jak se do mého života vetře něco z televize. A to nám ji mají rušit…